Zájezd do Paříže… vás toho poustu naučí!

Zájezd do Paříže

Dnes si prozradíme pár francouzských tipů na to, jak žít báječný život plný vzrušení, a tím pádem se cítit a také vypadat skvěle. Vždyť se o životním stylu Francouzů mluví po celém světě! Takže si vezměte vše potřebné, jede se na zájezd do Paříže!

1) Prvním trikem je úplně jednoduchý bod. Raději než o své tělo se staráme o svou pokožku, například make-up a řasenku, že? Nebylo by na čase to změnit a věnovat péči tělesnému zdraví? Věnujete se například dostatečně svým střevům? Játrům? Ne, předpokládám. Kupte si otropestřec a udělejte si očistu. Starejte se o sebe. Tak, jako Francouzky. Uvidíte, že tak utratíte spoustu peněz! Zdravé tělo totiž nebude potřebovat žádné make-upy, které by zakrývaly nedokonalosti, protože žádné mít nebudete.

2) Stýkejte se s rodinou a přáteli! Domluvte se mezi sebou, u koho například jednou týdně uspořádáte večeři. Uvidíte, že více než o gastronomický zážitek půjde o to, jak se budete smát a mít se skvěle!

3) Zájezd do Paříže nás ještě naučí jednu věc: Umět vyjadřovat své city. Když se chcete smát, smějte se, když chcete plakat, plačte. Schválně si všimněte, jak se „toho“ Francouzi nebojí, jak se umí vyjádřit. Potom jim v těle nezůtávají žádné negativismy a je jim prostě lépe.

Dům, co roste

Při toulání Francií jsem toho zažila poměrně dost. Je to natolik velká a různorodá země, že se množství zcela rozdílných zážitků nelze divit. Jih je úplně jiný než sever. Východ u Středozemního moře se liší od západní oceánské Francie a Alsasko je kapitola úplně sama pro sebe.

Ale zajímavý zažitek, o kterém chci dnes psát, se mi stal v jednom z regionů Bretaně. Bretaň, i když jinak než Alsasko, je zcela odlišný, specifický region, kde si můžeme lehce myslet, že nejsme ve Francii, ale … nu, v Bretani. Lidé jsou pyšní na svůj původ, mají své specifické zvyky a přežívá i místní jazyk.

Rostoucí domy v Bretani

Stopovali jsme Bretaní a mířili k oceánu. A měli jsme neuvěřitelné štěstí, že jsme narazili na partičku moc fajn lidí, co nás pozvali okouknout jejich malý alternativní kolektiv. Zvláštností této skupiny lidí není jen jejich přístup k přírodě a snaha o autonomii. Zvláštní je, jak tyto dva cíle dokázali spojit. Žijí v přírodních rostoucích domech. Natolik mě to zaujalo, že jsem se trochu poohlédla po historii těchto staveb ze splétaných stromů.

Budovat z živých stromů je již po staletí známé zahradníkům, kteří takto budovali ozdobné altány a pergoly. Tak proč ne dům? Na realizaci myšlenky se mezi odborníky vrhl architekt americko-izraelského původu Mitchell Joachim. Dům nazvali Fab Tree Hab. Celá záležitost je velmi jednoduchá. Zasadíte strom nebo několik. Může to být dub, topol, jilm a mnoho dalších. Necháme ho obrůstat podpůrnou konstrukci z překližky a větve pravidelně proplétáme. Po pár letech ji odstraníme, ucepeme díry a můžeme se zařídit. V kolektivu, kde jsem domy navštívila, používali lísky, které rostou rychleji, a tvořili domy poněkud skromnější než nabízí Mitchell. Mitchellovo domy jsou prý velmi dobře izolované a celkové energetický nenáročné s obytnou plochou až 100 m …

vegedům

10 let růstu a bydlíte ve 100 m2 …

Mitchell Joachim si je jistý výhodami rostliných domů: „Jsou geniální, jelikož absorbují CO2. Můžeme takto ekologicky vybudovat habitaty pro 100 miliónů rodin, nebo nahradit nehezké, škodlivé bydlení na periferiích velkoměst. Rostlinné domy jsou součástí přirozeného prostředí. Jsou přirozené prostředí!“


 

Nejlepší tipy, kde se uložit ke spánku

Na cestách, zejména na těch tuláckých, poslední věc, za kterou chceme utrácet peníze, je nocleh. Ostatně proč taky. Chceme jen ulehnout a zavřít oči. A to rozhodně není akce, za kterou je normální platit pár desítek eur.

Jak neplatit za nocleh (nejen) ve Francii

Možností je samozřejmě bezpočet. Každého zkušeného cestovatele určitě napadne využít couchsurfing nebo woofing. Každý správný vandrák si přibalí malý stan a spacák. Ovšem tulák zná ještě pár dalších vychytávek, jak se dobře a zdarma vyspat.

Spaní zdarma po tulácku

Kartónový hostel, také dobrá postel!

Kartón má perfektní izolační vlastnosti. Je velmi snadno k nalezení v okolí popelnic, zéjména u supermarketů. V okamžiku, kdy jste si našli pár pěkných kousků kartónu, je třeba najít vhodné místečko, kde si z nich vybudovat svůj pelech. Vždy jsem si myslela, že je třeba vyjít z města, nebo alespoň najít nějaký dobrý park. Ba, naopak. Ve Francii jsem se naučila takto spát (ale vždycky minimálně ve dvou) přímo v centru měst. Například v podloubích kostelů. Nebo pod zastřešeným vchodem do zavřeného obchodu. Jednou také před úřadem Pošty, který byl v rekonstrukci. Východou je, že máte teplo, přístřeší a jste za větrem. A ráno se zpravidla probudíte právě v ten správný moment, kdy se město probouzí. Je to ryzý tulácký zážitek.

Kdysi v každém městě přístřeší pro tuláky

Ještě na konci 20. století mělo každé francouzské město povinnost vyhradit malý lokál pro tuláky. Zpravidla se jednalo o jeden či dva malé pokoje se sprchou a malým vařičem. Během Sarkozyho vlády všechny tyto malé oázy vymizely spolu se zrušenou povinností měst. Dnes mají lidé na ulici možnost najít nocleh jen ve větších městech v ubytovnách, které provozují sociální služby. Tudíž k možnosti získat nocleh se váže mnoho a zákazů. Navíc je tato služba určena jen mužům (!).

Přežilo pouze pár „lokálů“ v několika městečkách. Jeden velmi pěkný jsem měla šanci využít se svým kumpánem z cest ještě pět let zpátky. Lokál byl spravovaný místní farou. Jednalo se o malou místnost upravenou pod schody, ale velmi pěkně vyřešenou. Stačilo jen trochu poklidit a mohli jsem si tu lebedit po celý týden. Paráda!

Tajemství jejich existance tady a tam se předává jako poklad mezi lidmi na cestách. Myslím, že je škoda, že takřka vymizely …

Dnes nám tedy zbývá pouze karton nebo mít štěstí na tulácky přátelské město. A nebo si vzít rychlou půjčku a pořídit si karavan! 🙂

Ještě k francouzskému sociálnímu systému …

Ještě jednou se vracím k tématu sociálního prostředí ve Francii. Je to totiž téma obšírné a znalost o něm se hodí každému správnému tulákovi, co zavítá do francouzských končin.

Jak již vyplynulo z mého posledního článku, francouzský sociální systém je především štědrý. Ale to neznamená, že je to úplně zadarmo! Je třeba občas dost administrativní dřiny, než se dohrabete k prvnímu přípisu peněz na váš účet.

Miminálně v případě tkz. CMU to tak je.

Co je CMU

CMU je zkratka pro „couverture maladie universelle“, čili hezky česky univerzální pokrytí nemoci. Máte-li pracovní smlouvu ve Francii, automaticky máte nárok na státní zdravotní pojištění. To toho ovšem příliš nepokrývá a je tudíž doporučováno si zařídit i komerční zdravotní pojištění od tkz. mutuelle, což je poměrně drahé. Radosti zaměstnaného člověka.

Pokud jste ve Francii jako nezaměstnaný „sociální“ případ a pobýváte tu déle než tři měsíce, je tu pro vás CMU. Každý profesionální nezaměstnaný Francouz ví, jak využít CMU …

Je to v podstatě zdarma to, co si zaměstnaný musí zaplatit. Takže například ošetření u zubaře zcela zdarma!

Pokud již máte zařízené RSA, je tedy logickým krokem postarat se i o CMU. Obrňte se trpělivostí a nemizejícím úsměvem. Fronty na úřadech jsou dlouhé a to i přesto, že částečně lze řešit věci online. Spoustu užitečných informací naleznete zde. Už pouhý pohled na webovou stránku vás možná odradí, ale ujišťuju vás, že i když máte zaplacené cestovní pojištění do zahraničí, CMU se stále vyplatí. Samozřejmě pokud máte nějaké francouzského kámoše či kamarádky, bude vše jednodušší. Francouzi mají na tohle speciální smysl! 🙂

Francouzský sociální systém

Francie je země neuvěřitelných možností. Místo, abych mluvila všeobecně o možnostech francouzského sociálního systému, povyprávím vám o mé vlastní zkušenosti …

Příjem z aktivní solidarity (RSA)

Příjem z aktivní solidarity (RSA)

Pracovala jsem v jedné francouzské pizzerii jako servírka a následně také jako výpomoc v kuchyni. Byla to celkem dřina, dojížděla jsem každý den 15 km na kole a pak celý den na place. Jedna z mých kolegyň byla Maročanka, to bylo zajímavé, vyslechnout si její příběh, ale o emigrantech ve Francii někdy příště. Zpátky ke mně, kdo jako občan EU (hihihi), není považován za emigranta.

Nu, takže jsem si na jedno léto sehnala tuhle skvělou (ehm) práci v restauraci. Nebylo to úplně jednoduché, protože když si chcete dojednat pracovní smlouvu, musíte mít účet ve francouzské bance a také sociální číslo. Otevření účtu v bance je ovšem podmíněno předložením smlouvy a sociální číslo zase účtem v bance a pracovní smlouvou. Docela oříšek, že? Takže zpravidla je nejjednodušší přesvědčit zaměstnavatele, aby vám napsal smlouvu, a pak už je to hračka.

Pracovala jsem v téhle maloměstské pizzerii pět, skoro šest měsíců. O pár měsíců později jsem se náhodou ocitlá na francouzské sociálce s mým francouzským přítelem, který si přišel požádat o RSA, francouzské sociální dávky. Sociální pracovnice, plná aktivity a příčinlivosti, se mě zeptala, zda jsem jeho přítelkyně, zda jsem pracovala ve Francii a zda také nechci sociální dávky. Když jsem popravdě na obě otázky odpověděla ano, hned mi podstrčila formulář a dva týdny na to, jsme už s přítelem měli 600 euro měsíčně.

Neuvěřitelný zážitek! Přísahám, o nic jsem žádat nechtěla, ale když vám to takhle podávají na zlatém podnose, odmítá se těžko. Chcete-li víc podrobností, napiště!

Loire na kole – maximální pohoda!

Jedna z nejkrásnějších vzpomínek, kterou jsem si z Francie odvezla, jsou od řeky Loiry. Tahle krásná řeka s písečnými plážemi se vlní a meandruje střední Francií. Nejlepší způsob jak se vlnit s ní, je pořídit si kolo, spacák a vařič, přibalit dobrý repelent a vyrazit.

Podél Loiry vede velmi dobře upravená a značená cyklostezka Eurovelo 6, která spojuje Atlantik z Černým mořem. Bohužel jsem neměla příležitost ji projet celou. Nastoupila jsem na ní v Angers a opustila ji v kopcích Charolle.

Nemáte bicykl? Nezoufejte. Kol se povaluje všude spousta, stačí se jen podívat po tom, které někdo opustil, které pláče a touží po trošce údržby. Nenajdete-li žádné takové opuštěné, zkuste vymést takzvané brocante. V každém městě je minimálně jeden a můžete zde najít za pár euro skutečné skvosty. Další možností jsou charitativní obchody Emmaus, kde kromě kola můžete sehnat i spacák nebo stan takřka zadarmo. Přijdete-li pěšky a s batohem na zádech, můžete toto všechno mít úplně zadarmo. Nevýhodou Emmausů je, že jsou zpravidla někde na okraji měst. Koukněte po nich na internetu!

Konečně vybaveni? Vyšlápněte směr Loira. Cyklostezka vede skoro všude po rovině a každý večer najdete nějaké místečko na spaní. Jednou jsme si s přítelem ustali vedle zahrádkářské kolonie a ráno jsme dostali šťavnatá, čerstvě utržená rajčata. „Rajče jako steak!“, zhodnotil je můj parťák.

Okolo Loiry je toho hodně k vidění, a to ještě před známými zámky na Loiře. Například Saumur v Anjou je skvostné město v malebném okolí, a to víno! Rozhodně ušetřete pár euro na návštěvu místních sklípků. Pojedete-li tudy na začátku září, můžete si rovnou zkusit domluvit nějaké vinobraní!

Tak ať vám to šlape. A nebojte se, určitě cestou potkáte další cyklovagabundy a užijete si pár hezkých posezení u ohýnku …

Toulat se, ale nehladovět

Tulák, tak jak si ho z období středověku představujeme, se toulal od města k městu, prokazoval se svým tuláckým potvrzením a žebral jídlo u kostelů. Napodobit ho vybaveni moderním pasem není stejný zážitek, a ne každý je na takový experiment připraven. Ve francouzských městech je ovšem stále pár možností, jak se zdarma nebo levně najíst.

  1. Nebojte se večer zeptat v pekařstvích (boulangerie) nebo v biocoopech (francouzská síť samoobsluh se zdravou výživou a čerstvou zeleninou, ovocem). Někdy dokonce můžete nalézt u vchodu vyřazené potraviny! Kvalitní chléb a bio zadarmo!
  2. V téměř každém větším městečku je vždy nějaká asociace, která podává zdarma obědy (které jsou zpravidla velmi chutné) a tudíž i často milou společnost. Hledejte například Le resto du coeur nebo některou z jiných lokálních asociací v daném městě.
  3. Jezdíte-li stopem, může se vám stát, že vás někdo pozve na oběd. Jedna z velkých výhod autostopu!
  4. Kontajnery. Ano, ty též mohou poskytnout večeři a to často v bio kvalitě. Hledejte za zmíněnými biocoopy, nebo pro méně kvalitní, ale stále dobré potraviny u Leadlů. Většina velkých supermarketů bohužel svůj odpad zamyká. Dávejte si zejména pozor, jestli potraviny nejsou zalité a zničené savem. Zde bych ještě dodala, že vybírat kontajnery pro jídlo se může leckomu zdát nechutné, mě to připadá logická, ekonomické, ekologické a hlavně je to ten správný akt, upozorňující na plýtvání potravinami.
  5. Restaurace jsou obecně ve Francii poměrně drahé a na bagety či kebaby také příliš nespolejhejte. Za hodně peněz málo muziky. Ideálním řešením je malý turistický vařič, starý dobrý ešus a třeba pár potravin získaných jedním z výše uvedených způsobů. Sedněte si kdekoliv, třeba v parku na na lavičku na ulici. Francouzi ocení vaši uvolněnost! Popřejí vám dobrou chuť a také se mi stalo, že jsem byla pozvaná na kávu!

300 kg potravin na obyvatele za rok …

Beaujolais – trh práce po vinařsku

V minulém článku jsem vám slíbila seznámit vás s jedním spíše dobrodružným způsobem, jak si sehnat práci na francouzském vinobraní. Láká-li vás krásný kopcovitý region Beaujolais, jeho dobrá vína i dobrá kuchyně a příjemní lidé, zkuste si najít svého vinaře právě v tomto regionu.

Kam zamířít?

A máte-li  navíc chuť na trochu takřka cizokrajného dobrodružsví, nehledejte nabídky na internetu, ale vyražte přímo do Belleville v Beaujolais. Každý rok, na začátku sezóny je zde otevřena mobilní pobočka francouzského pracovního úřadu (Pole emploi). Jedná se o mobilní kancelář, kterou město umístí přímo naproti bellevillskému nádraží.

Jak si to zařídit?

Princip je jednoduchý. Na internetu zjistíte, kdy začíná vinobraní. Každý rok je to jiné, ale zpravidla termín se pohybuje mezi koncem srpna a polovinou září. V té době je třeba vyrazit do Belleville. Dostupojute, či jinak se dopravíte na místo a zapíšete se jako zájemce o práci na vinici. V Bellevillské pobočce ještě před dvěmi lety pracovala polsky mluvící asistentka. Věřím, že je zde stále. Je navyklá i na Čechy, popřípadě se lze domluvit anglicky. Kdyby bylo nejhůř, je velmi pravděpodobné, že najdete mezi sezónními pracovníky někoho, kdo vám s francouzštinou i zápisem pomůže.

Při žádosti o místo uveďte, že hledáte vinaře s ubytováním a stravou (logé, nourri).

A pak čekáte.

Čekání může být dlouhé hodinu, ale i den, či dva. Moje nejdelší lhůta byly tři dny. A jelikož nečekáte sami, máte jedinečnou příležitost seznámit se s ostatními travelery. Jsou zde lidé z celé Evropy, ale i jiných kontinentů – Afričané i Američané. Ke spaní si můžete postavit stan v blízkém poli nebo spát v blízké rozestavěné průmyslové budově. Večer se často zapálí společný oheň a sejde-li se dobrá parta, hraje se na kytary, vypráví příběhy.

Samozřejmě, je třeba zůstat ostražitý, hlídat si své dokumenty i peníze. Ne každý, kdo je sympatický se i sympaticky chová! Ale kromě jedné dvouminutové bitky mezi severoafričany jsem zde nikdy nic zlého nebo nebezpečného nezažila. Spíš naopak, byla to pokaždé ohromná zkušenost!

Vinobraní v Beaujolais

Máte-li čas na konci srpna a v září, můžete začít Vaši cestu ve vinici a strčit si tak do prázné kapsy pár euro. Najít si místo není těžké a nemusíte ani mluvit francouzsky. I když to rozhodně pomůže …

VinobraníO vinobraní

Oceníte-li sklenku dobrého vína, je nevyhnutelně nutné alespoň jednou vyrazit na vinobraní. Je to zážitek, a navíc po dvou týdnech mezi vinnými keříky láhev vína oceníte stokrát víc díky pocitu, že teď si ji opravdu zasloužíte. Nevím, jak probíhají na Moravě, určitě stojí také za to, ale vyděláte si víc ve Francii. Francouzští vinaři zpravidla nabídnou ubytování, jídlo a … víno.

Střihání vína nevyžaduje žádnou předchozí zkušenost, ale já jsem na sobě dobře poznala, že s každým dalším vinobraním je práce mnohem snažší. Pozná se to zejména podle ubývajícího počtu náplastí na prstech a v rychlosti, s jakou se prostříháte svým řádkem. Po mém POPRVÉ jsem měla náplast i na palci ruky, ve které jsem držela nůžky a řádek mi připadal bez konce. Ovšem, první den na vinici, a já jsem okamžitě propadla kouzlu vinobraní.

Správné vinobraní není jen o práci, ale také o sdílení, nových přátelích a o proniknutí do nové kultury o sobě. Bolí Vás záda, ale máte-li štěstí, je to i legrace. Hodně záleží na vinaři a týmu.

V Beaujolais máte vysokou pravděpodobnost střihat pro rodinné vinařství, s dlouhou historií, starými vinicemi a dobrou nešizenou kuchyní. Ocitnete se v týmu se starými, ošlehanými střihači, mladými francouzskými studenty, sezonními pracovníky a hlavně tuláky s pestrobarevnými historkami.

Hrozen

A kde si najdu svého vinaře?

Existují dva způsoby, jak na to:

  • Internet – existují francouzské i mezinárodní databáze, kde vinaři hledají své střihače pro danou sezónu. Koukněte sem (mluvíte-li francouzsky) a nebo sem. Zpravidla si Vás vyzvednou na nádraží nebo si k nim dojedete po svých. Je to jistota.
  • Někdo Vám dá kontakt. Dobrý způsob a hlavně se tak můžete vyhnout nepříjemným překvapením jako např. vinař – otrokář nebo spaní ve stodole nebo nestravitelné jídlo. Naštěstí tohle se v Beaujolais stává málokdy.
  • A pak dobrodružný způsob, o kterém Vám povím v příštím článku. Sledujte mě!

Francie … země pro turisty i tuláky

tulak_po_franciiKdyž se řekne Francie, mnoho lidí si představí Paříž. Tenhle způsob nahlížení na cestování, nebo v tomto případě spíše turismus, mě pokaždé udiví. A mimochodem, neplatí to jen o Francii. Podobně Česká republika znamená Praha, Polsko Krakov (kupodivu ne Varšava) a takto bych mohla pokračovat donekonečna. Ale o tom psát nechci, takže honem zpět do Francie.

Francie to není jen Paříž. Nebo lépe. Francie NENÍ Paříž! Tahle země je jak puzzle a je třeba poskládat všechny jeho kousky, abyste získali kompletní obrázek.

Měla jsem jedinečnou příležitost procestovat tuhle zemi s Francouzem, tulákem z povolání. Stopovali jsme, jezdili na kole, chodili pěšky, potkávali jedinečné lidi.

Byl to úžasný rok, co stál za každý krok!

V mých textech povyprávím o jemném Anjou a jeho vínech. O Beaujolais a jeho tradičních vinobraních. Slovy se dotknu deštivé Normandie a horké Provence. Kolem se prošlapu kanálem De Midi a Černými horami. Unavené ruce smočím v horkých pramenech v Pyrenejích. Strávím noc v kartonech před poštou v Sette. A mnohem víc.

Vydejte se se mnou na cestu mými vzpomínkami a přesvěčte se, že Francie se dá i bez peněz …